Piosenki nejen do hospody
Piosenki – Písničky proti trudomyslnosti, vlastní
náklad, 2010, celkový čas: 54:00
Pražská skupina Piosenki vydala letos v létě vlastním nákladem album s optimistickým názvem Písničky proti trudomyslnosti. Kapelu tvoří: Václav Drábek - zpěv, akordeon, hlavní autor, Lenka Plchová - zpěv, perkuse, menšinový autor, Petra Rožnovská - housle, Jan Matouš – kontrabas a Zdeněk Hrášek – kytara. Jejich hudba je folkem vycházejícím z folkloru, a to velmi výrazně. U většiny písniček by mohl být vždy podtitul s označením země, kam muzika odkazuje, od úvodní Tváře (ruská), po předposlední cikánskou Amari szi, amari. Takovéto určení má ale v názvu jen druhá skladba alba nazvaná Francouzská, která ale je paradoxně spíš než francouzskou prostě středověkou (v duchu třeba Markytánky nebo nějakých těch starých Klíčů). Některé odvolávky na lidové či zlidovělé písničky jsou až příliš markantní. Kdo z lásky má strach připomene až příliš okatě ruské (sovětské) opusy typu Lehko je u srdce s veselou písní, v hospodském šramlu Proti trudomyslnosti je vyhrávka houslí jak z nějakého country běsnění. Hudebně je insiprace nejčastěji slovanská (především východní), ale užijete si i nějakou tu kelťárnu (asi spíš bretaňskou než irskou) – Strýc podzim, tango západního stylu, trochu židovských názvuků v kupletu Jo a ne a další příměsi. Asi i poroto, že Piosenki jsou z Prahy, jsou jejich inspirace nejen tradičním (selským) folklorem, ale (a dokonce především) i pseudolidovými popěvky městskými z doby před zhruba sto lety, nebo třeba ve zdařile začínajícím opusu Hacky carky swingem z první republiky, který je svým retrostylem ve vtipném kontrastu s tématem pocitacove cestiny. Často dominantní akordeon, perkuse (nějaké ty tamburínky či podobné nástroje v dívčích rukou) a šlapavé rytmy, velmi často připomínají šramlový přístup, který je ale vlastně logický pro kapelu hrající vlastně hospodskou (pouliční, dvorečkovou) variantu lidové muziky. V zadumanějších písních, které mají zřetelně šansonovitý charakter, je toho šramlování méně. V rozmanitém repertoáru mi právě ty zadumanější kousky přišly lepší. Třeba Archanděl Gabriel s téměř countryovým doprovodem kytary a kontrabasu má i příjemnou melodii i zajímavý text. (I když nevím, že zrovna tento archanděl by měl v kompetenci lásku.) V textech občas najdete nějaké ty archaismy, ať už v použitých slovech nebo ve volbě vazeb (genitivy ale považuji spíš za rusismy než archaismy) či slovosledu (kde oheň plá, tam předobře je muži – Kdo z lásky má strach). Některé textové obrazy určující náladu textu jsou dobré a zajímavé (třeba Černobílý svět začíná veršem Všechno má tvar jako kopretina, což je pro mne přímo uhrančivý začátek textu). Někde se kompozice tolik nevyvedla, jako by chyběla síla dotáhnout dobrý nápad to finálního tvaru. Snídaně je na mne prostě urefrénovaná k nepřečkání, trochu trpím i tam, kde se Drábek ve snaze dosáhnout emocionálního výrazu snaží příliš tlačit na pilu afektů. A taky se mi nelíbí některé dvojhlasy, které se tváří tak, že hlavní zpěvák zpívá a pomocník tak jako na půl plynu přizvukuje a při tom frázuje trošku posunutě. Celkově jde ale o dobře poslouchatelnou patnáctipísňovou desku, kterou v závěru oživí svým mírně pitvořivým, ale důvěryhodným zpěvem Václav Koubek v Hospodské poezii, takovém příjemném vyznání nevyznání lásky tvorbě okrajové, která je: ožralá fúrie skoupá, směšná, pajdavá a hloupá. (Poznámka – v bookletu chybně fůrie, ale to jsou drobnůstky) Nahráno čistě ve Spacosh Studiu v Praze, vypraveno jako klasické CD v rozbitném obalu s bookletem obsahujícím všechny texty (autor bookletu neuveden).
Jiří moravský Brabec |